Hlubší ponor do příběhu princezny Mononoke

Princezna Mononoke (Mononoke hime, 1997) je můj nejoblíbenější film. Možná vám přijde divné, že by dospělý mohl na první místo svých TOP “libovolná číslovka“ dát kreslený film...  

FOTO STUDIO GHIBLI

Proto bych se s vámi rád do příběhu hlouběji a déle (na tomto místě předem varuji čtenáře, kteří nemají rádi dlouhé články: tento J E  D L O U H Ý...) ponořil. Během našeho ponoru uděláme několik zastávek. Tu první hned u názvu filmu. Japonské slovo mononoke je obecný název pro ducha nebo příšeru, není to jméno. Hime znamená princezna nebo urozená dívka. Přesnější překlad názvu filmu je tedy něco jako Princezna duch(ů). Zmatení názvu pochází již z angličtiny (Princess Mononoke), ale zároveň je zvláštní, že by autor a režisér nevěděl (a neodsouhlasil?), pod jakým názvem se film bude v anglicky mluvících zemích promítat. Třeba se v anglickém názvu rozhodli ponechat slovo mononoke nepřeložené a protože je součástí názvu, píší ho s velkým počátečním písmenem. Odtud možná české zmatení. Hlavní hrdinka, vlčí dívka, se jmenuje San. Proto v českém dabingu tahá za uši, když ji hlavní hrdina, princ Ashitaka, oslovuje Mono místo San. 

Ale zanechme hnidopišení. Autora filmu, japonského režiséra animovaných filmů ve stylu manga, Hayao Miyazakiho snad není nutné představovat - nebo ano? Pokud ano, vězte, že je to chlápek ve věku 71 let, natočil 10 celovečerních filmů a kromě řady dalších ocenění získal i Oscara za film Cesta do fantazie (2001). Výstižně ho charakterizuje výrok: „Věřím v moc příběhu. Věřím, že příběhy hrají významnou roli při formování lidských bytostí. Své posluchače dokážou povzbudit, ohromit a inspirovat.“

Princezna Mononoke zaujme až mytologickou silou příběhu, drsnou naturalistickou atmosférou a scénami plnými emocí, které nás oslovují na hlubší archetypální úrovni sdělení. Alespoň tak si vysvětluji, proč na mě některé obrazy tak silně působí. Miyazakiho filmy jsou naprosto odlišné od současné animované mainstreamové produkce! Princezna Mononoke nese typický Miyazakiho rukopis: hlavní hrdina skrývající tajemství, silné ženské postavy (a to i vedlejší), protiválečné a ekologické cítění (ne v dnešním ochranářském slova smyslu, ale spíše v původním básnickém obdivu nedotčené přírody a všeho živého), s tím související fascinace krajinou - podmanivé záběry kopců nebo hor s mraky letícími nízko nad obzorem, přítomnost dobrých duchů pomáhajících hrdinům a určitá dávka melancholie nebo nostalgie...

Příběh se odehrává ve středověkém Japonsku v období Muromači (1333 – 1568), podle použití palných zbraní asi až koncem období, protože střelné zbraně přivezli do Japonska Portugalci r. 1543. Rámcem příběhu je kolonizace nedotčené přírody představovaná především kácením lesů obývaných a chráněných různými tvory a bohy. Hlavním hrdinou je princ Ashitaka. Po souboji s démonem v podobě obřího kance, který napadl jeho vesnici, je nucen opustit domov a vydat se hledat pomoc pro zlomení zlé kletby, již na něj duch přenesl. Kletba dodává Ashitakovi nadpřirozenou sílu, ale zároveň jej odsuzuje k smrti. Během svého putování musí čelit několika útokům a seznamuje se s mnichem Jigem, který mu vypráví o Duchu lesa. Jigo se domnívá, že Duch lesa, který umí léčit rány a vládne nad životem a smrtí, by mohl Ashitakovi pomoci.

Zastavme se na chvilku v Miyazakiho lese, původním mýtickém pralese, ochránci všech lesních tvorů a domovu bohů. V jedné scéně doprovázejí Ashitaku a jeho dva druhy během putování lesem kodamové, duchové nebo bůžci stromů. Kodamové jsou známi z japonského folklóru a prý žijí na určitých druzích stromů. Porazit strom, na němž bydlí kodama, přináší neštěstí. Ve filmu jsou zpodobněni jako malí bílí panáčkové, kteří zvláštním způsobem potřásají hlavou s chřestivým zvukovým efektem. Tady je potřeba zdůraznit, že Miyazaki se úžasným způsobem vyrovnal se zobrazením všech nadpřirozených bytostí – od démona v úvodní scéně, přes bohyni Moro, kodamy, Ducha lesa až po další lesní příšery. V této souvislosti si také vzpomínám na scénu z Miyazakiho filmu Kiki´s Delivery Service (1989), v níž malířka Ursula ukáže malé čarodějnici Kiki obraz, k jehož namalování ji setkání s Kiki inspirovalo. V okamžiku odhalení se vám zastaví dech: obraz je nádherné surreálné dílo s bílým koněm a hlavou dívky letícími na pozadí noční oblohy s červeným měsícem: tohle prostě v kresleném filmu pro děti nečekáte.

Ale vraťme se k postavám filmu, aniž bychom dále prozrazovali děj příběhu. Nemůžeme sice ocenit jejich herecké výkony, ale pozastavme se u těch hlavních, které mají složité a nejednoznačné motivace pro své konání. Jednou z hlavních ženských postav je Eboshi, sebevědomá, emancipovaná a také krásná žena, vládkyně Železného města, v němž zaměstnává muže i ženy - především bývalé prostitutky - a také několik malomocných, kteří ji pomáhají vyrábět železo a z něj střelné zbraně a střelivo. Kvůli těžbě železné rudy mýtí Eboshi okolní lesy a zároveň musí čelit nájezdům nepřátelských samurajů a útokům lesních monster včetně vlčí smečky princezny San alias mononoke hime - takto ji přezdívají obyvatelé Železného města. San je dívka, již adoptovala vlčí bohyně Moro. Cílem Moro i San je zabít Eboshi, protože se domnívají, že její smrt zastaví kácení lesů. Ashitaka a San se poprvé setkávají u řeky, kde San ošetřuje své vlčí matce střelné poranění, které jí způsobila Eboshi během napadení své karavany, zatímco Ashitaka nalezl ve vodě na opačném břehu dva zraněné muže z téže karavany. Jak asi správně tušíte, Ashitaka a San se vzájemně oblíbí... Ale jejich vztah je pouze naznačen a nejerotičtější scéna z celého filmu je ta, v níž San krmí zraněného a zesláblého Ashitaku rozžvýkaným masem z úst do úst... To musí být ženská! San je živoucím archetypem „ženy, která běhala s vlky“. Ashitaka, který se dostane mezi obě znesvářené strany a snaží se být jakýmsi mediátorem, nemá kromě prohnaného Jiga vyrovnaného protihráče. Ostatní mužské postavy jsou vedlejší, spíše popletené a tedy legrační. Jigo a Eboshi, každý ze svých důvodů, usilují o život Ducha lesa a Jigo též o jeho hlavu – nikoli jako trofej, ale jako údajný zdroj nesmrtelnosti pro císaře... zatímco Ashitaka má naději, že Duch lesa by ho mohl zprostit zlé kletby.

U rozsáhlého eposu, jakým Princezna Mononoke bezesporu je, zaujme také informace, že Miyazaki tvoří bez scénáře, jak přiznal v jednom z mála poskytnutých rozhovorů. „Obvykle nemám čas dokončit příběh před tím, než začneme natáčet. Zatímco kreslím storyboardy, příběh se dále vyvíjí.“ A dále: „Nejsem to já, kdo dělá film, ten se dělá sám a já nemám jinou možnost než ho následovat. Pokud jde o závěr, každý příběh má svůj vnitřní řád, své požadavky, které mě dovedou k jeho konci.“ Tuto tvůrčí metodu by vám většina scénaristů nedoporučila. Kromě hrozby rozmatlání či úplné zkázy příběhu je velmi náročná a vyčerpávající – proto Miyazaki již několikrát vyhlásil, že právě dokončený film je jeho poslední. Doufejme, že to tak není. Loni se proslechlo, že chystá prequel k filmu Porco Rosso, ale – bohužel – to bylo zřejmě jen přání jeho fanoušků.

Miyazaki bývá označován jako génius animovaného filmu. To je jistě pravda. Já bych k tomu ještě dodal, že se mu podařilo dosáhnout východního ideálu: zůstat moudrým dítětem. Na světě se odehrávají milióny příběhů a další tisíce jsou jich vymýšleny, mnoho z nich je zfilmováno. Jak sami zjistíte po několika minutách v kině, některé příběhy nemá smysl vyprávět. Miyazakiho příběhy patří k těm, jejichž vyprávění smysl má, a které naplňují autorovo krédo: dokážou povzbudit, ohromit a inspirovat. A možná i léčit lidskou duši jako pradávné příběhy nevyprávěné pouze pro zábavu. Navíc Miyazaki nepotřebuje být zábavný, přesněji – nemusí se o to snažit. Miyazaki nenutí postavy vtipkovat a hláškovat, dokáže rozesmát beze slov. V jeho nejautobiografičtějším filmu Můj soused Totoro (1988), jehož zápletka je tak banální, že by vás s ní vyhodili producenti všech filmových studií (možná proto má Miyazaki studio svoje): táta a jeho dvě dcerky se stěhují do nového domu, zatímco jejich maminka je v nemocnici... zabydlí se... mladší dívka pak objeví velký dutý strom, v němž bydlí obří živý „plyšák“ Totoro, ostatní jí ale nevěří... pak jedou navštívit maminku... je scéna, kdy Totoro a obě dívky čekají na autobus. Prší. Starší dívka půjčí Totorovi deštník a ukáže mu, jak s ním zacházet. Totoro si po chvilce všimne většího množství kapek padajících nepravidelně na jeho deštník ze stromu a rozhodne se pořádne si dupnout, aby trochu podpořil intenzitu stromového deště... Já vím, to byste museli vidět!

V případě Princezny Mononoke ale i všech ostatních Miyazakiho filmů nesmíme zapomenout na hudbu. Režisérův dvorní skladatel Joe Hisaishi (japonský „Quincey Jones“ – pseudonym Joe Hisaishi je transkripcí jména amerického hudebníka, kterého jeho japonský kolega od mládí obdivoval) je pro Miyazakiho tím, čím Ennio Morricone pro Sergia Leoneho a další režiséry. Hisaisiho hudba je... prostě kongeniální! Vím, že nadužívám tohle slovo, ale jinak to popsat nejde.

A ještě jedna věc mě blaží. O Miyazakiho postavy nezavadíte v žádném „happy meal“ ani v teskných supermarketech...