Kam vítr, tam pláž

Recenze divadelní hry o surfařích očima surfaře.

Fouká?Foto autor

3 surfy, 6 surfařů a surfařek, 1 nesurfař a vítr kdesi na ostrově poblíž majáku. Taková je výchozí situace divadelní hry Jiřího Havelky uváděné od 12.12. 2008 v divadle Ypsilon.

Hra je anoncována jako „divadlo, kde se nic nestane“ a „surfařské minimum pro začátečníky“. Abych to upřesnil – jde o windsurfařské minimum. Surfařům stačí prkno a vlny, windsurfaři potřebují ještě plachtu a vítr. Diváci se „dostanou do komunity surfařů, mezi lidi, kteří poněkud jiným způsobem vnímají životní rytmus.“ Autor při tiskové konferenci před představením prý prozradil, že se pokusil prozkoumat možnosti rytmu představení a zjistit, jak vzniká v hledišti pocit nudy.

Přiznám se, že můj výsledný dojem z představení je rozpačitý. Ocenil jsem smíchem – a mnozí další surfaři nebo jejich partneři a přátelé, kteří mají povědomí o windsurfařské subkultuře – přesné zobrazení surfařských klišé a stereotypů spojených s čekáním na vítr - a když vítr přišel tak i s vlastním surfováním. Výborné byly pohybové kreace herců s trapézy, jejich imitace jízdy ve skluzu, i když v některých scénách to postupně začalo působit samoúčelně. Další věci mi jako surfaři vadily: nikdo nezjišťuje sílu větru natažením ruky před sebe. Pár výroků nebo hlášek využívajících windsurfařský slang se mi zdálo nepřesných. Několik gagů nebo scén bylo výborných a vtipných, ale zdálo se, že jde pouze o osamocené vtípky. Celkově se autorovi opravdu podařilo rozšířit v hledišti pocit nudy. V opravdové komunitě čekající na břehu na vítr se hovory na stejná témata sice stále opakují, ale sociální a komunikační rozměr setkávání surfařů není tak ploše jednorozměrný. Vítr není Godot, který nikdy nepřijde. Vítr přichází a odchází, kdy se mu zachce, nebo podle určitých pravidel, jež však klidně porušuje („je to nějaký rozhozený“). Některé hlubší otázky zůstaly nezodpovězeny: jaký smysl má jezdit tam a zpět? Kdo byl nesurfař? Pouhý antipod surfařů? Jaký smysl měly výměny partnerů/partnerek?

Myslím, že námět je výborný (a to nikoli proto, že jsem windsurfař). Ale autorův záměr prozkoumat rytmus představení na základě jiného vnímání času nebo životního rytmu surfařů se podle mého názoru nepodařil naplnit. A představit komunitu lidí, kteří na rozdíl od většiny normálních smrtelníků nevnímají čas jen podle postavení ručiček hodin nebo jako shluk okamžiků dlouhých osmnáctinu vteřiny, které se navzájem posloupně vytěsňují, ale především na základě přírodních rytmů jako vítr - bezvětří, příliv – odliv apod., se podařilo jen částečně. A ještě jedna poznámka: po představení jsem chtěl získat program, ale nešlo to - proč, když kapacita hlediště nebyla vyčerpána, bylo programů tak málo?

Jan Šilhavý

Jiří Havelka a kol.: Kam vítr, tam pláž

Režie: Jiří Havelka
Scéna: Dáda Němeček
Kostýmy: Lucie Masnerová
Dramaturgie: Ilona Smejkalová a Jaroslav Etlík
Hudba: Midilidi

Hrají: Andrej Polák, Petr Vršek, Daniel Šváb, Petr Vančura, Barbora Popelková, Vendula Štíchová, Markéta Richterová

Premiéra: 12. a 14. 12. 2008, divadlo Ypsilon