Žijeme v hnusný zemi

Zdarec, já sem ňákej Vlasta Javořickej a chtěl bych vám říct něco vo tý naší vlasti. Ňáký svoje pocity. Protože vo tom to všechno je. Vo pocitech. A já mám pocit, že žijeme v hnusný zemi. Heleďte se, já sem běžnej vopčan. Normální chlap, co se přistěhoval za prací do máti Prahy, teďkonc bydlim kousek za Prahou. Bydlim ve slušný bytovce, sme tam samí bílí přizpůsobiví vopčani, dokonce tam bydlí i elitní lidi jako dochtor nebo právnik. A všichni tady platíme daně.

FOTO VLASTA JAVOŘICKEJ

Ten pocit hnusu se mi dostaví hned ráno, když du do fachy. Du chodbou v baráku kolem igelitek s vodpadkama vystrčenejma za dveře. Co to kruci je, tohlencto, řikám si, to je asi ňákej balkánskej zvyk nebo co? Párkrát v noci sem udělal to, že sem ty igelitky sousedů – ale přesto cizejch lidí – vynes do kontejneru a myslel sem si, že jim to nějak secvakne, že se třeba zastyděj a nebudou nechávat ten smradlavej vodpad na chodbě, ale nesecvaklo jim. Ani těm študovanejm. Já vim, řeknete mi, abych jel na piknik do Turecka, že tam je to eště horší. Věřim, ale já sem Čech z Moravy a chtěl bych žít v hezkym prostředí tady. A potkávat hezký lidi. Ne s ledvinkama pod břichem, igelitkama, ponožkama v sandálech a tak dál.

Pak du po silnici na příměstskej vlak, silnice je dycky po ránu navlhlá a pokrytá rozježděnejma hlemejžděma. To je fakt hnus. Já nevim, jestli se jim po tý navlhlý silnici slintá ňák líp nebo co. Pokoušel sem se zorganizovat takovou akci po vzoru Grýn Píz, vylepil sem v baráku leták, že bychom je šli po ránu jako posbírat a dát někam do trávy, ale nikdo nepřišel. A pak kolem mě projel v auťáku právnik z našeho baráku a hned asi tři rozšmelcoval. To mě tak rozrušilo, že sem přestal dávat pozor a taky jednoho rozšláp. Z toho zvuku mám husí kůži eště teď.

Tak du dál a zase kolem vodpadků. Na plácku před nádražim se vodpoledne a navečer sjíždí mládež ve vytuněnejch vozech, žerou ňáký fástfůdový blafy, popíjej energický drinky a veškerej vodpad pohazujou kolem. Víte, já sem sice běžnej vopčan, ale sem zastánce kontextuálního pojetí krásy na rozdíl vod kantovskýho. Plechovka vod piva je hezká, když ji maj v ruce kamarádi, který někde seděj v hezkejch košilích - vyrobenejch fér trejd, samozřejmě. Ale když je pohozená na zemi, neni krásná. Kantovsky snad, ale to mě nebere. Když sem je na to upozornil, začali na mě v těch vytuněnejch fárech najíždět. Ještě že umim z mládí trochu ajkido jako Sekal a dokázal sem tu jejich negativní energii zachytit nebo vodklonit na jiný fáro. Ale bylo to o hnusnej malej fous.

No a když se vracim z fachy domu, tak potkávám na chodbě nebo před barákem souseda, kterej zásadně chodí jenom ve slipech a to je mega hnus. Kdyby si vzal aspoň ňákou tu hezkou košili třeba. Já myslim, že kdyby lidi chodili po světě v krásnejch košilích, bylo by nám fšem líp.

Něco vám řeknu: tadle země nejni pro citlivý, jemný a vnímavý lidi se smyslem pro krásu. Kontextuální.